ve které se Eli zdokonaluje v umění hexametru, Legg poznává kulturu pozdních Čabžů a Jasan nachází nové významy ve staré knize.

— V dávných dobách,
když jsem byl jedním z Hladových,
navštívila náš klašter
dáma v modrém plášti,

— prohlásil Eli tiše, ale nesmírně slavnostně , jako by to byl úvod velkého eposu, a ne spontánní „heksametrický improvizovaný verš“, jak si tuto tirádu pro sebe nazval).

— Vynech to „hexametrické“, — zastavil mě Valdemar a zamračil se, — to nezní dobře.

Při těchto slovech vztyčil k nebi svůj uzlovitý ukazováček a podíval se na mě s předstíranou vážností. Jeho hluboko posazené oči se smály.

— Tak dobře, napíšeme „homérský“, — navrhl jsem. Chtěl jsem co nejdříve dokončit první kapitolu — přepisovali jsme ji už třetí den.

Valdemar si s potěšením olízl prst, během zlomku vteřiny prolistoval tlustý svazek Ottova slovníku naučného, který vytáhl z police nad obrovským sekretářem, a důležitě přečetl: „hlasitý, neovladatelný smích, podobný smíchu bohů, jak jej popsal Homér“.

Po jeho tváři se rozlil široký úsměv malého šprýmaře. „Smích bohů!“ — vychutnal si. — „To zní opravdu skvěle!“

— Ale golem Abraham ještě spí, — namítl jsem, — jaký tu může být smích?Právě proto jsme výše napsali „prohlásil tiše, ale nesmírně slavnostně“ namísto přirozenějšího „slavnostně přednesl“, jak jsem navrhoval zpočátku. Pamatuješ si vůbec, že podle scénáře nevychází na denní světlo a do večeře spí ve spíži?

— Čí smích? — zeptal se Legg s odstupem a výčitkou v hlase.

Byla to první hodina úvodního kurzu o kultuře pozdních Čabžů, na který jako nový zaměstnanec laboratoře přistoupil jen z nutnosti, aby se rychleji zorientoval v práci – a s nezbytnou podmínkou, že mu bude poskytnut kompletní slovník knihy, z níž se měl učit. Zaznělo pouhých pět odstavců a slovník už uvízl na neznámém a hlavně zbytečném slově! „Nezmiňuj jméno svého Boha nadarmo,“ vzpomněl si na citát s tím samým slovem, kterému také nerozuměl.

— „Bohové jsou PVV,“ poznamenal Jaseň bez rozrušení, „prostě jsem zapomněl to označit. Pojem, který vylučuje význam, tedy takový, kterému neodpovídá žádný nám známý fragment reality. Zařazení slov „bůh“, „osud“ a „štěstí“ do PVV bylo součástí zoufalého pokusu povznést lidský rod nad jiné formy myslící hmoty v okamžiku, kdy se nad lidstvem již vznášel hrozivý stín Převratu.

Mimochodem, do tohoto období spadá i prohlášení o výlučném právu lidské rasy na výraz „Čistě biologický život“ (ČBŽ), s nímž si Historie (která nebyla zfalšována, ledaže by šlo o nedbalostní opomenutí) brzy zahrála krutý žert. Etnonym „čabž“, původně vzniklý z ČBŽ v kyberně, dialektu kyborgů, se rychle stal obecným názvem pro post-převratové lidi a časem se rozšířil na celé lidstvo, včetně, zpětně, i předpřevratového, zatímco slovo „člověk“ bylo nezaslouženě zapomenuto.

Při slově „nezaslouženě“ Legg protočil oči (tento chabžský trik se naučil teprve nedávno a obvykle ho používal nevhodně) a Jasen se rozhodl, že je čas vrátit se ke čtení.

Digor sebou trhl, když se vynořil z polospánku.

Eli pokračoval v cvičení v hexametru:

— Duchové jejího rodu — prvorození ve světě Podluní,
vědí vše o všem, putují tisíce let.

V jeho zářivých tmavě hnědých očích, mírně vyklenutých, vesele tančily jiskřičky upřímné, neodolatelné a nakažlivé radosti, tak dobře známé Digorovi ze slavných časů studentského divadla, které Eli vedl až do svého záhadného zmizení před sedmi lety.

– Stop! – zařval Valdemar hromovým hlasem, poté, co mi nahlédl přes rameno (což jsem nemohl vystát), a zeptal se s nadšením:

– „Podlunný“ – to je u tebe jaký slovní druh?

– Přídavné jméno, – odpověděl jsem co nejklidněji a po krátké pauze dodal:

– Ale píše se to s velkým písmenem, protože odkazuje přímo na svět duchů, na rozdíl od světa lidí, pro který v podobných souvislostech používám protiklad „Sluneční“, – dokončil jsem a neskrýval jsem své zadostiučinění.

Waldemar, který byl mou promyšlenou a chladnokrevnou odpovědí doslova sražen k zemi, si plácl rukou na čelo a s žalostným zasténáním se sesul do křesla (které pod ním zasténalo ještě žalostněji).

– … ze slavných časů studentského divadla, které Eli vedl až do svého záhadného zmizení před sedmi lety, – zopakoval jsem a už jsem se chystal přejít k dalšímu odstavci, ale cítil jsem, že mě ta potyčka stála příliš mnoho energie, a vyhlásil jsem přestávku.

Valdemar nijak nereagoval – byl zcela pohroužen do záchrany sendviče z spár nejkrutější bouře, jakou svět dosud neviděl. Sklonil jsem hlavu do dlaní a usnul.

„Tady kdysi žili,“ řekl anděl. Rozhlédl jsem se kolem a zpočátku se mi zdálo, že přede mnou není nic než tráva, ale najednou jsem pod ní rozeznal sotva znatelné obdélníkové obrysy domů.

Anděl spokojeně přikývl a loktem mě odvedl asi čtyřicet metrů stranou.

– A teď ti ukážu nebeské město, kam odešli, – pokračoval a podal mi ruku. Chytil jsem se jí a koutkem oka sledoval vlnící se okřídlenou postavu.

Andělé, stejně jako některá další stvoření druhého světa, působí nestabilně. Jakmile upřeš pohled na jakýkoli bod jeho postavy, začne se vlnit jako voda v rybníku za větrného dne, rozplývá se ve vzduchu a mění se ve vír. Anděla proto lze více či méně zřetelně spatřit jen koutkem oka.

Vznesli jsme se do vzduchu – a v příštím okamžiku jsme opět stáli na zemi, jen mnohem výš – tak vysoko, že ovce na úpatí vypadaly jako krabičky od sirek. Na náhorní plošině naproti se tyčilo starobylé město. Do jeho dokořán otevřených bran se z naší strany po mostě vlévala průzračná řeka.

Anděl vstoupil na hladinu řeky a šel po vodě k bráně, gestem mě vyzývajíc, abych šel za ním.

Opatrně jsem vstoupil na vodu a následoval ho. Ale brzy se voda pod nohama zavlnila a já pocítil, že se každou chvíli propadnu. Anděl se otočil – a voda pode mnou se proměnila v led.

Když jsem se probudil, vydechl jsem si úlevou – pohled na Valdemara, který blaženě dojídal sendvič ve svém křesle, mě uklidnil. Když si všiml, že jsem se probudil, vesele na mě mrkl a já si s potěšením pomyslel, že na konci kapitoly nás čeká to nejzajímavější.

Seděli v kuchyni římských apartmánů „U Caliostro“, kde bydleli jako hosté Společnosti svaté Sibilly, a přemýšleli, kde sehnat informace o Nebeském městě.

Jednalo se o záznam v rakouské kronice z 11. století, který byl nedávno objeven v nekonečných archivech Společnosti: „V tomto roce došlo během svátku májového stromu mezi obyvateli města k rozkolu a mnozí vidoucí se stali nevidoucími. A ti, kteří zůstali vidoucími, odešli a vybudovali město v nebesích, zatímco nevidoucí zbořili jejich domy a přestavěli pozemské město.“

Výzkumníci Společnosti se domnívali, že okolnosti této podivné události by mohly vrhnout světlo na příčiny ztráty takzvaného vnímání druhého rozsahu, neboli druhého zraku (Second Sight), tedy schopnosti vidět svět nehmotných bytostí (v lidovém jazyce „duchů“), kterou lidstvo v tomto historickém období utrpělo.

Fenomén druhého zraku a příčina jeho ztráty byly hlavním předmětem výzkumu Společnosti a předmětem důkladného vyšetřování, na kterém se Digor a Eli v důsledku řady okolností velmi aktivně podíleli.

— Něco mi to připomíná, — poznamenal Legg nečekaně vážně.

— Pravděpodobně naši laboratoř, — odvětil Jasen. — Nikdy jsem tomuto úryvku nevěnoval pozornost, ale pokud je to tak (a Společnost svaté Sibyly existovala už od pradávna a nemám důvod jí nevěřit), pak je docela pravděpodobné, že degenerativní mutace, která způsobila úpadek rasy Čabžů, začala dlouho před Převratem a ztráta druhého vnímání byla jen její první fází.

— A není to snad beletrie? — zeptal se Legg udiveně a s nečekanou zvědavostí se díval na ošoupaný svazek, který ležel otevřený před Jaseňem.

— Ne. Většina knihy je zaznamenána podle slov samotného Digora. Po skončení událostí, které v ní popisuje, se usadil tady, v tehdejším Freiburgu, na konci ulice, kde jsem bydlel, ještě když jsem byl člověkem. Spřátelili jsme se a on mi postupně vyprávěl svůj příběh.

— Rád bych věděl, jak to pokračovalo, — netrpělivě připomněl Legg, když si všiml, že Jasen se každou chvíli ponoří do vzpomínek na místa a události staré 500 let, v nichž on sám, mladý triborg, neviděl nic zvláštního. Jasen přikývl, v duchu se usmál nad svým malým taktickým vítězstvím a pokračoval ve čtení.

V tu chvíli Digora napadlo:

— A je nějaká šance najít Dámu v modrém a vyptat se jí?

Eliho oči se rozzářily nadšením. Posadil se k otevřenému oknu a mlčky se zadíval na oblohu.

Digor věděl něco o Putujících — už stihl vyslechnout několik přednášek z kurzu spiritologie, který vedla neporovnatelná Beatrice, hlavní expertka Společnosti na nehmotné bytosti. Cestovali mezi sídly, dohlíželi na dodržování Pravidla a občas se vraceli na své panství, aby si odpočinuli rok či dva.

— „Rodové sídlo“ zní divně, jako by byli statkáři, — poznamenal jsem, zatímco jsem dopisoval, — možná „manor“?

— Anglicismy jsou faux pas, — odsekl stručně Valdemar, aniž by přestal hltat obrovský sendvič složený z mnoha vrstev sýra a salámu. Ve své klasifikaci jej nazýval „čtyřpalubní bitevní loď“. V záloze mu ještě zbýval pětipodlažní — vrchol Valdemarova inženýrského génia —, ale dal si čestné slovo, že ho nespustí na vodu dříve než na konci kapitoly.

Eli dlouho mlčel a upřeně hleděl na oblohu přes otevřené okno. Jeho pohled bezmyšlenkovitě bloudil v oblacích, když v tom v něm najednou vzplanula radost.

— Hledal jsem ji na obloze a uviděl hvězdu na východě, — slavnostně prohlásil,
— je nádherná na pohled, Dáma v modrém plášti.

V tu chvíli se z chodby ozvalo srdcervoucí skřípání, které Digor dobře znal – skřípaly dveře od skladu.

— Přece jen jsi svým homérským hexametrem vzbudil Abrahama, — řekl Digor s lítostí a zatáhl husté závěsy.

Eli neodpověděl – zatímco byl Digor zaneprázdněn závěsy, pozdravil Abrahama, který zdvořile čekal na Digorovo pozvání na prahu, a tiše odešel.

Od nedávna neměl rád tmu.

Konec první scény